Co je to anorexie..?? :O

Ještě přes školní docházku. Jsem z češtiny dostala úkol napsat úvahu na libovolné téma. Lidé si myslí že si přečtou jeden, dva články a ví o tom všechno. Tak vám tady chci poskytnout, náhled do mysle anorektičky, která ho sama psala. Takže žádné zdroje z knížek a internetu neexistují.. :)

M. A. Aneb běh na dlouhou trať, ne-li na celý život

Můžeme přečíst desítky, stovky, tisíce, dokonce i miliony článků. Existuje i mnoho knih s tématikou mentální anorexie, bulimie, neboli takzvaných poruch příjmu potravy. Každý z nás již určitě o téhle nebezpečné nemoci slyšel. Můžeme si položit otázku: Proč nebezpečné? Je to totiž jedna z nemocí s velice vysokou úmrtností, nejen u nás, ale na celém světě.

Když se normálního člověka na ulici zeptáme, zdalipak ví, co je mentální anorexie a co obnáší. Co myslíte, že odpoví? Podle mé zkušenosti by řekl, že anorexii mají děvčata, která se rozhodnou nejíst, až vyhubnou na kost. Že je to jejich volba. Je to ale opravdu tak? A jestli ne, tak co vlastně je ta anorexie? Jaké jsou myšlenky a pocity lidí, kteří jí trpí? My jim do hlavy nevidíme. I kdybychom přečetli ten milion článků, nevíme přesně, co poruchy příjmu potravy obnášejí. Na internetu najdeme většinou jen s prominutím „bulvární žvásty“, po jejich přečtení si většina lidí myslí, že už o problematice této choroby ví všechno. Pak se není čemu divit, že se doslýcháme o dívkách, které se chtěly stát „anorektičkami“, ale nejde jim to, protože mají moc rády jídlo a nevydržely by nejíst. Můžeme najít spoustu takzvaných „PRO ANA“ blogů, kde se můžeme dočíst jídelníčky dívek, které se „rozhodly“ být anorektičkami. Radí si navzájem, jak zhubnout, nejíst, podporují se. Berou to jako svůj životní styl. Jsou to ale opravdu lidé trpící anorexií, nebo jen hloupé dívky, které se snaží být zajímavé(podle jejich názoru anorektičky) a chlubí se tím? Já bych se přiklonila k té druhé možnosti.

Tak co vlastně je ta mentální anorexie? V prvé řadě je to psychické onemocnění. Mohou jí trpět i obézní lidé, starší lidé, ženy i muži. Nejrizikovější je sice skupina dospívajících dívek kolem čtrnáctého a sedmnáctého roku života, ale nevyhýbá se nikomu. Anorektik, či anorektička si nepřiznají, že trpí touto chorobou. A už vůbec nedávají světu na odiv své jídelníčky a fotky vyhublé postavy. Nerozhodli se přes noc, já chci být anorektička a přestávám jíst. O tomhle anorexie není.

Anorexie je o hlase, který nám neustále říká: „Koukni se, jak jsi tlustá, kyneš, nežer,....!“ O očích, které nevidí realitu, ale tlustou postavu v zrcadle a čím déle se koukají, tím je tlustší. O očích, které vidí porce na talíři mnohonásobně větší, než jsou. O nepřekonatelném strachu z každé kalorie, každého gramu tuku a cukru. O nočních můrách , o strachu usnout, protože to trápení začne ráno nanovo. Tik, tak, tik, tak, před každým jídlem, o bolesti při každém polknutém soustu. O hodinách strávených cvičením a neustálým pohybem, tělo říká- už néééé, ale hlava přikazuje- musíš!!!!

A pocity anorektiků? Každý je chce vykrmit, myslí si, že si nemohou dovolit ani sousto navíc. Zajímá je jen, kolik toho snědli, co můžou sníst, co si nesmí dovolit. Každou kalorii je třeba vycvičit, jídla ubývá a cvičení přibývá. Kvůli jídlu mají tak velké výčitky svědomí, že se nemohou najíst. Raději hladoví, i když vlastně nerozeznají, kdy mají hlad a kdy jsou přejezeni. Anorexie jim bere celý jejich život. Říkáte si, jak jim může brát život? Zcela jednoduše. Najednou nemají na nic čas. Všechno musí být perfektní, pokud není, nemůžou přestat. Uzavírají se do sebe, přestávají chodit ven, straní se svému okolí a kamarádům. Je to jako bludný kruh ze kterého nelze ven. Všechny tyhle pocity den za dnem sílí. Pak se dostanou do bodu, kdy už nemohou jíst skoro nic, pomalu ani pít. A jelikož nic nejedí, ulevují svému svědomí a cítí se stále silnější. Cítí se tak, protože mají nad něčím absolutní kontrolu. Dá se to přirovnat k závislosti, které nemají nikdy dost. Nepřiznají si, že něco není vpořádku, i když je na to okolí upozorňuje. Mají zaslepenou mysl. Myslí jen na jídlo, cvičení. Vnoci nemohou spát, zdá se jim o svém největším nepříteli- jídle. O tom, jak přibírají a všichni se jim smějí. Jindy zase o cvičení, například běhají, probudí se ve dvě ráno a mají nepřekonatelnou chuť vstát a jít běhat. Jsou schopni denně strávit i pět hodin intenzívním cvičením, při minimu přijatých kalorií. I v této fázi si stále myslí, že je vše vpořádku a mají to pod kontrolou. Pokud je někdo nedonutí vyhledat odbornou pomoc, vyhladoví a vyčerpají se k smrti.

A pokud dojde na léčení? V extrémních případech končí takový člověk v nemocnici na JIP-ce, v méně závažných v psychiatrické léčebně, takových je nejvíc. Pokud vyhledá pomoc včas, stačí i ambulantní léčba s pravidelnými kontrolami u psychiatra. Začátky léčby jsou nejhorší. Veškerá naděje, která v nich zůstala, pomalu mizí. Nechápou stále, proč musí jíst, když jsou „tlustí“. Psychiku mají jako domino, nebo domeček z karet. Stačí ťuknout a začíná se bortit. Podléhají depresím a vyčítají si věci, za které nemůžou.Hledají si výmluvy a tisíce důvodů proč, jak a kam jídlo schovat, nebo vyhodit. Oni ví, že nesmí, ale ten hlas v hlavě je stále silnější, to neustálé našeptávání. Každé jídlo je bolí, každým soustem je to horší a horší. Nepopsatelné křeče v žaludku a břiše. Neustálé myšlenky, že přibírají i po malém kousku zeleniny, pocit plnosti po jednom malém bramboru. A vědět, že i přesto musí sníst vše, co mají na talíři. To je pocit beznaděje. Brečet, naříkat, že už nepolknou ani sousto, nechtějí, nemohou si to dovolit, dokola opakovat, jak jsou tlustí,tlustší, nejtlustší. Pocit, že oblečení, které mají na sobě se s každým soustem zmenšuje. Mít zakázané se sami vážit.Ztratit kontrolu nad vším, co bylo dosud celým jejich životem.

Anorexie je stále s nimi. Je jako znaménko, kterého se nelze zbavit. Myšlenky na ní pořád sílí a člověk má pocit, že už nemá sílu s ní bojovat. Někde v hloubi duše s ní ani bojovat nechce, protože se mu vlastně líbí a nějakým zvráceným způsobem ji má rád a líbí se mu jí podléhat.

Lidé, kteří se z anorexie vyléčí, možná umí dále žít normální život. Ale dá se zcela vyléčit? V mnoha případech se vrátí, nebo přejde v bulimii. Nemusí se vrátit hned, ale třeba za několik let. A myšlenky na ni v člověku zůstávají už napořád.

Já za anorektiky vidím lidi, kteří chtěli něco dokázat, ale někde se to zvrtlo a oni ztratili kontrolu. Možná si někdo z vás řekne, že to, co tady píšu , jsou jen výmysly, které jsem se někde dočetla, ale ujišťuji vás, že nejsou. Tohle všechno je opravdová anorexie. A ti lidé si ji sami nevybrali, vplížila se jim nepozorovaně do života. Kdo by si ji taky sám vybíral? Kdo by chtěl dobrovolně vstoupit do takového utrpení? Mám pocit, že nikdo z nás. A je pravda, že kdo si mentální anorexií neprošel, nebo právě neprochází, nepochopí, co doopravdy obnáší. Ale tohle bych nepřála ani svému největšímu nepříteli, nikomu z nás. Věřte mi, sama si jí procházím!!!